Cenzura v Československu nejvíce převládala během nacistické éry a komunistické vlády. Tyto režimy prosadily přísný systém cenzury.
Aby zajistily, že šíření zpráv k masám bude v souladu s politickými cíli.
Cenzurní omezení v Československu nejvíce převládala během německé okupace v letech 1938-1945. Během této doby čeští civilisté zažili nacistickou indoktrinaci prováděnou prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, kde se šířily zprávy posílené poslušnosti ‚Fuhrerovi‘. Cenzura byla institucionalizována v roce 1938, kdy nacistická okupace Československa znamenala, že armáda a gestapo převzaly pravomoc cenzurovat všechna média.
Cenzura rozhlasu
Říšský ministr propagandy Goebbels používal rádio jako hlásnou troubu režimu. Rozhlas byl mechanismus pro šíření propagandy udržovaný prostřednictvím přísného systému cenzury. Vláda uvalila tvrdá omezení na české civilisty, kteří vlastnili rádio. Německý ministr zahraničí (Konstantin von Neurath) zastával názor, že každý, kdo bude záměrně šířit zprávy, které nejsou v souladu s nacistickými ideologiemi, bude uvězněn nebo zabit. Po tomto oznámení se stal poslech zahraničního vysílání v roce 1940 nezákonným. Navzdory tomuto zákonu, jak uznal i Úřad říšského protektora, byla lokalizace radioposluchačů téměř nemožná. Nacističtí představitelé se pokoušeli ovládnout posluchače rádia zastrašovací taktikou, kdy úředníci posílali těm, kdo vlastnili rádio, pozlacenou desku s vyrytým nápisem: „Poslouchání zahraničního vysílání se trestá smrtí“.
Cenzura literatury
V rámci literatury se stíraly hranice mezi politickou a sociální sférou, kde všechny vydané knihy odrážely nacistické ontologie. Nacistická vláda cenzurovala veškerou literaturu, aby zajistila, že se civilisté zabývají literárními díly, která se držela nacistických ideálů. Během nacistické okupace Československa gestapo zabavilo veškerý materiál, který zobrazoval negativní stránky nacistického života, šlo především o „dekadentní literaturu“. Komunistická vláda vytvořila seznamy libri prohibiti a skladatelé čelili tvrdým trestům za nedodržení cenzurních standardů, jako je uvěznění. Knihy, které zkoumaly explicitní témata sexuální povahy, byly také zakázány. Nacistická ideologie, že pohlavní styk byl výhradně za účelem plození, byla posílena prostřednictvím literatury. V souladu s nacistickou perspektivou bylo úlohou žen stát se matkami, sexuální etické otázky týkající se antikoncepce a antikoncepčních metod byly cenzurovány. Autoři, kteří publikovali díla zkoumající taková témata, byli uvedeni jako „paraziti lidí“, protože podvraceli nacistické ideologie a kulminovali opozici. Nacisté chtěli zorganizovat veškerou literaturu k posílení nacistických ideologií a šířit tyto ideály po celém Československu.
Cenzura hudby
Omezení cenzury platila také pro hudbu, přechod k „Gleichschaltung“ (koordinační nebo ekonomický, politický a sociální sektor) znamenal, že úředníci hlídali vysílání hudby. Říšská kulturní komora si kladla za cíl znovu zavést neowagneriánský žánr – lidovou hudbu, která byla v Německu populární během roku 1920. Árijští zpěváci, jako Wagner, byli vysíláni v rozhlasových pořadech, propagovali konzervativní hodnoty a podněcovali nacionalistickou hrdost. Nacistická vláda podporovala tento hudební žánr na rozdíl od amerického jazzu, který vlády v Československu zakázaly v roce 1938. Říšská kulturní komora zřídila v rámci komory samostatnou jednotku, složenou speciálně z vyšších členů pověřených dohledem a cenzurou společenských představení, jako je opera nebo církevní hudba. V Československu se hudba vysílaná v rozhlasových pořadech skládala především z opery, protože nacističtí představitelé prosazovali návrat ke konzervatismu. Cenzura divadelních představení existovala i v Českkoslovensku, což umožnilo přijetí říšského divadelního zákona v roce 1934. Divadelní drama odráželo a posilovalo nacistické doktríny, myšlenka individuální oběti pro zlepšení společnosti a poslušnost Führerovi byly běžnými tématy vloženými do her. Ibsenův „Pillars of Society“ je toho příkladem, složený pro účely propagandy, zkoumající myšlenky extrémního nacionalismu a oslavování války.
Cenzura během studené války
Cenzura pod vedením Komunistické strany Československa (KSČ) byla uvolněnější než cenzura nacistického režimu. V roce 1968 však KSČ souhlasila s Moskevskými protokoly, dokumentem mezi sovětskými a českými vůdci, který povolil umístění vojsk v České republice, čímž se Československo stalo satelitním státem Sovětského svazu (SSSR). Invaze SSSR do Československa vyvolala přísná cenzurní nařízení, protože SSSR se obával vlivu amerikanizace na civilisty a jejího potenciálu destabilizovat komunistické ideologie.
Autocenzura
Po Moskevských protokolech v roce 1968 přijali odborníci v oblasti médií „autocenzuru“, což byla odpovědnost určená producentům médií za cenzuru jejich vlastního obsahu, kteří vytvářeli takový mediální obsah, o kterém se domnívali, že je vyžadován vládnoucí mocí. Mediální praktici, jako novináři nebo filmoví producenti, se chránili před potenciální penalizací tím, že promítali komunistický životní styl v pozitivním světle a vytvářeli „atmosféru tichého tlaku“. Novináři, jejichž práce byly považovány za nejednoznačné nebo obsahovaly satirický tón s ohledem na komunistické vlády a jejich předpisy, však vedly k nezaměstnanosti a možnému uvěznění. Komunistické úřady se snažily „vyčistit“ mediální průmysl od všech novinářů, kteří byli proti komunistickému režimu, a nahradili je spisovateli, kteří byli zastánci a propagovali socialistickou a komunistickou vládu.
Zde se můžete podívat na dobové video, ze kterého vám bude přecházet mráz po zádech.
