Tento fenomén, se v sociálních a politických vědách často označuje jako řvoucí menšina (vocal minority) nebo tyranie menšiny (tyranny of the minority). Jde o situaci, kdy malá, ale velmi aktivní a hlasitá skupina lidí (např. aktivisté, petičníci nebo lobbisté) dokáže ovlivnit veřejnou politiku, zákony nebo rozhodnutí, i když většina populace je buď pasivní, nebo má opačný názor.
Tato menšina se prosazuje díky intenzivní kampani, médiím, sociálním sítím nebo tlaku na politiky, zatímco tichá většina (silent majority) se neangažuje dostatečně, aby svůj názor prosadila. V kontextu České republiky se to často objevuje v debatách o životním prostředí, zvířatech nebo tradicích, kde emoce a vědecké argumenty hrají roli.
Jak je to možné, že se prosadil zákaz ohňostrojů? Tady hraje roli právě ten fenomén řvoucí menšiny.
Česká republika objevila nový sport. Ne olympijský, ale velmi populární. Jmenuje se zakazování. Disciplína je jednoduchá: najde se věc, která někomu vadí, označí se za nebezpečnou, neetickou nebo traumatizující a pokud možno se zakáže všem. Ideálně bez hlasování většiny, protože většina je tichá, a ticho se dnes vykládá jako souhlas.
Nejnovější obětí jsou ohňostroje. Tradiční symbol oslav Nového roku, který desítky let nikoho nepřekvapoval, najednou představuje civilizační hrozbu. Hlučné. Barevné. Nekontrolovatelné.
Argumentace je přitom překvapivě jednoduchá: ohňostroje jsou hlasité, někoho děsí a někdo jimi trpí. A když někdo trpí, musí se to zakázat. Logické, čisté, morálně správné. A hlavně velmi selektivní.
Protože pokud bychom tuto logiku vzali vážně, museli bychom se zamyslet i nad jinými zdroji hluku. Například nad bouřkami. Ty jsou totiž podstatně hlasitější než jakýkoli silvestrovský ohňostroj. Hrom dokáže vydat zvuk přes 120 decibelů. Děsí lidi, zvířata, způsobuje škody, výpadky elektřiny, požáry. A přesto světe div se nikdo nežádá zákaz bouřek. (Zatím.)
Možná proto, že bouřky nejdou zakázat vyhláškou. Nemají provozovatele, nemají IČO a špatně se na ně píše petice. Příroda je v tomhle směru pořád nepohodlně suverénní.
Ale pojďme dál. Co třeba sanitky? Hlučné, stresující, probouzejí lidi v noci. Někdo jimi trpí. Zakážeme je? Nebo kostelní zvony, ty už mimochodem někde skutečně vadí. A co hlučné děti na hřištích? Smích je také hluk. Někdy nečekaný, pronikavý a dlouhodobý.
Problém totiž není hluk. Problém je kdo ho dělá a kdo si stěžuje.
V demokracii dnes totiž nevládne většina, ale řvoucí menšina. Ta, která má čas psát e-maily, obcházet redakce, mluvit jazykem morální naléhavosti a používat slova jako nepřijatelné, ohrožující a traumatizující.
Většina mezitím slaví, pracuje, vychovává děti a mlčí. A mlčení se vykládá jako souhlas!
Politici pak reagují ne na počet lidí, ale na hluk stížností. Když přijde 50 rozhořčených e-mailů a nula na obhajobu, je jasno: společnost si přeje změnu. Nikdo se už neptá, kolika lidem se ohňostroj líbí. Ti totiž nepíšou petice.
A tak se z výjimky stává norma. Z tradice problém. Z oslavy provinění. A kdo se ozve, je okamžitě zařazen do škatulky necitlivých, bezohledných, případně rovnou zlých.
Celá debata přitom není o ohňostrojích. Ty jsou jen kulisa. Jde o mnohem širší jev: posouvání hranic zákazu tam, kde chybí odvaha říct NE! té řvoucí menšině. O situaci, kdy se veřejný prostor přizpůsobuje těm nejcitlivějším, nejhlasitějším a nejaktivnějším, nikoli většině.
Možná bychom si měli položit jednoduchou otázku: chceme společnost, kde se všechno, co někomu vadí, zakáže? Nebo společnost, která unese i něco hlučného, chaotického a občas nepohodlného?
Co ohňostrojích přijdou bouřky. A po bouřkách život sám. A ten je, jak známo, hlučný úplně nejvíc.
